Čert se nikdy … na malou hromadu

11705207_10205988802456435_3988876546146338310_nZnáte ten pocit, když se vám nic nedaří? Když se všechno spikne proti vám? Kam šlápnete, tam minimálně týden nic neroste? To je ale hnus, velebnosti. Obecně negativa vnímáme tak nějak přirozeněji a snáze než pozitiva… Na ty se totiž musíme zaměřovat, cíleně je hledat. Kdežto ty špatné věci okolo nás, jakoby přitahovaly naši pozornost. A to je přesně ten okamžik, kdy lidé začínají propadat bezmoci. Přichází skleslost, únava, nechuť, bolest hlavy, naše nedostatky vyplouvají na povrch. V hlavě začíná bublat, myšlenky skákají jedna přes druhou. Jsem špatná matka, manželka, milenka, zaměstnanec… Nemám radost ze života. Jak by mě mohl někdo milovat, když mám křivé nohy, celulitidu, povislá prsa, pihu na tváři, špeky na břiše, velký nos, řídké vlasy…. A komu se nikdy takovéhle myšlenky nehonily hlavou, ať mi napíše, jak to dělá :-D.

Mně osobně pomáhá objetí. Vědomí, že i přes nějaké ty nedostatky mě někdo miluje. Že jsem pro někoho důležitá, nepostradatelná. No jo, jenže… většinou to potřebuju cítit a slyšet od muže. A to je ten kámen úrazu. Pánové mají jinak naprogramované vnímání. Nejednají podle našich (ženských) očekávání. Potřebují říct, co mají udělat. A nastupuje ženská hrdost. To přeci musí cítit! Musí přeci vidět, že se něco děje! Přece mu nebudu říkat: obejmi mě a řekni mi, že jsem tvoje jediná! Takhle ženy nefungují. Ale ani muži ne. Každý máme něco jinak v mozku nebo co :-). Někdy je to vlastně úsměvné, ty věčné šarvátky mezi muži a ženami a přitom by stačilo tak málo….

No a tak jak teda ven z té deprese? Z toho pocitu méněcennosti? Tak já – já se jdu fyzicky zničit. A tak jsem si v sobotu naordinovala pěší výlet a v neděli cyklovýlet. Na sobotní procházce přišla i horká chvilka, kdy jsme s kamarádkou Majkou překonávaly kopec jako kráva po „cestičce“ široké zhruba 20 cm. Když už jsme funěly jako lokomotivy a dávno nám došla řeč, přes „cestu“ byl spadlý strom. Měly jsme dvě možnosti, vrátit se z toho šíleného krpálu, což teda byla představa strašná – pod námi rokle, závratě na dosah…. Druhá možnost, přelezení kmenu. No, daly jsme to, ale fakt jsme myslely, že tam u toho padlého stromu padneme taky :D. Ušly jsme 15 km, a kromě toho kopce jsme celou cestu prokecaly :-).

No a v neděli kolo. Říkala jsem si, že konečně zkusím tu naši hradeckou cyklostezku, co vede až na Kuks. Tak dobrá, abych dojela napoprvé až na Kuks, to fakt nejsem, ale říkala jsem si, že třeba Smiřice, ty bych mohla dát. Lidi, já se normálně ztratila i na stezce pro cyklisty :D. A tak jsem do Smiřic dojela po normální silnici a dupala do pedálů jako o život, protože ty kopce z kola vypadají úplně jinak, než když člověk jede autem :-).

Takže splín a starosti jsem nechala někde na silnici, ať si tam třeba shnijou :-D.

Hezký den,

Irča

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *