„Jsou čtyři věci, které nevrátíš zpátky:
Kámen, co jsi hodil.
Slovo, které jsi řekl.
Příležitost, kterou jsi propásl
a čas, který jsi promrhal.“
A nejhorší na tom všem je, že to je doprčic pravda! Kameny už dávno neházím, ale když jsem byla dítě, házela jsem s kamarády na našem vesnickém rybníku žabky. V tom bahňáku nám bylo fajn, i se žábami a pulci… ale i když jsme se snažili, ty placatý kamínky jsme už nikdy nenašli…
Slov, které jsem nikdy neměla přes svoji prořízlou pusu vypustit je spousta. Řekla jsem hnusný věci manželovi, dětem, kolegům, kamarádům, známým, dokonce i zákazníkům…. A za některé se fakt stydím. Naštěstí má manžel děravou paměť 🙂 .
Příležitost, kterou jsi propásl… Tak to teď nějak nevím, jestli lituju nějaký příležitosti, kterou jsem měla a nevyužila… Ale možná mám už taky děravou paměť 🙂 .
No, ale ten čas, který jsem promrhala… tak na ten občas myslím. Třeba si říkám, že jsem promrhala čas v šestnácti s jedním chlapcem…. Na druhou stranu, kdybych s ním tenkrát vyběhla, neměla bych dceru. A to by byla sakra škoda. Takže vlastně jsem ho nepromrhala… že ne? A takhle je to s každým okamžikem mýho života. Kolikrát si říkám, že je to ztráta času… ale ono ve finále nás každý okamžik utváří, dělá z nás to, čím právě jsme. A teď zrovna jsem ráda, kým jsem. A doufám, že ještě dlouho budu takhle spokojená. Nechci jednoho dne při čekání na „zubatou“ litovat, že jsem měla něco udělat, když jsem ještě mohla… A tak občas píšu vám všem, občas fotím, málo uklízím, vůbec nežehlím, docela dost cestuju, dopřávám si dobré víno, vařím, na co mám chuť a hlavně se řídím heslem:
„Svět patří těm, kteří se z něj neposerou…“
Včera mi psala kamarádka, že musí zrušit focení, které jsme měly domluvené. Chtěla dát manželovi k narozeninám svoje fotky, odvážné fotky. A pak během jednoho dne je všechno jinak. Stačí okamžik, lusknutí prstů a svět se ubírá úplně jiným směrem… A předpokládám, že teď vidí všechno dost černě, ale jednou, až se rány zacelí, vím, že bude na celou situaci nahlížet jinak. Ona ji totiž posune dál. K jejímu lepšímu JÁ. Tedy, pokud lekci pochopí a poučí se z ní. Život je totiž…
„Život je nejlepší učitel. Pokud nepochopíš lekci, zopakuje ti ji.“
Takže, co jsem tím vším chtěla říct? Hlavu vzhůru ve všech možných situacích. I v tý, která vypadá jako nejhlubší bahno vašeho života. I když vás čeká soud, i když dlužíte, kam se podíváte, i když jste se právě dozvěděli, že váš partner je jen hajzlík, co si hraje s vašimi city, i když se dítě nedostalo na školu a chce žít život, který byste pro něj rozhodně nechtěli, i když nemáte práci svých snů, i když jste ještě nikdy nebyli u moře nebo v Alpách, i když právě ležíte v nemocnici, dokonce i když vám právě z vašeho života navždy někdo odešel. Hlavu vzhůru. Bude líp. Ne večer, možná ani zítra nebo za měsíc. Ale jednou, jednou prostě bude líp…
Hezký den a nezapomeňte, „Svět patří těm, kteří se z něj neposerou!“
Irena Říhová, neobycejnazena.cz