Okurková sezóna za námi …

… před námi je školní a taky švestková… no a než se nadějeme, budeme péct cukroví…

Ten čas prostě hrozně letí. Já si ale pamatuju, že když jsem byla malá, čas se hrozně vlekl. Ten rok byl nekonečný! Vždycky než byly prázdniny! Nebo Ježíšek! Jako, je fakt, že jsme s bráchou dostávali většinou ty blbý měkký dárky, protože jsme prostě nové tepláky už potřebovali, ale o to větší radost jsme měli, když mezi měkkými byl i nějaký tvrdý! Třeba pastelky 🙂 nebo panenka a tak…. Jó, to byly časy…

Ale teď, teď ten čas letí jako splašený. Než se člověk otočí, je mu třicet, čtyřicet, padesátka na krku… a co teprve takovým psům! Třeba našemu stařečkovi Charliemu… Je mu deset let. Tihle psi se prý dožívají 8-11 let. Charlese bolí kyčle. Občas se sotva vleče, občas spadne, protože zapomene, že mu zadní nohy moc neslouží. Tohle plemeno (Velký švýcarský salašnický pes) je prý dobrý hlídač. Nevím, asi jo. Ale ne ten náš. Náš je vítač celým svým velkým srdcem. Vítá každého, kdo už u nás někdy byl, má výbornou paměť. Akorát, když mu nadávám, že mi zase rozhrabal záhon, tak to předstírá, že si nemůže vzpomenout, kdy jsem mu to jako říkala. A chvíli dělá, že se stydí. Ale jenom chvilku… pak zapomene 🙂 .  A hlídač je vlastně taky, ne že ne! Hlídá všechno, co je za plotem, hlavně malý ratlíky 😀 a sousedy, kteří si chodí na pole půjčovat brambory nebo cibuli… Taky hlídá horkovzdušné balóny. Myslím ty velký, co lítají ve vzduchu. S košem, ve kterém jsou lidi. Štěká jako smyslů zbavený už v momentě, kdy balóny napouštějí, tedy zhruba o deset kilometrů jinde, než se Charles nachází. Občas vzbudí celou vesnici, jak nám všem chce říct: „Pojďte honem, už letí!“ Podezřívám ho ale z toho, že si celou svoji bolest kyčlí vymýšlí a nefunkčnost nohou předstírá, protože když se balón dostane do jeho zorného pole, běhá a skáče po celý zahradě jako šílenec s hubou roztaženou od ucha k uchu 🙂 a dokonce přeskakuje metr široký chodníček! Ladně! A opakovaně! A když balón zmizí v dáli, vzpomene si zase, že je vlastně už starý a nemocný a jde si lehnout… nevím, asi to zapomínání odkoukal od mých dětí…

Náš pes má jedno oko hnědé, což je zcela normální! Ale druhé má napůl modré a napůl hnědé. Vada, no. Taky byl kvůli tomu levnější 😀 . Prý to vzniká křížením sourozenců, ale co je na tom pravdy, to netuším. Jen mě v tý souvislosti napadá, jak tahle vada vzniká u lidí…. A už jsem pár lidí s různě barevnýma očima viděla… No nic, nebudu to radši pitvat 🙂 .

Každopádně, sem tam se najde někdo, kdo mi říká, že bych měla nechat Charlese uspat. Mě ta věta irituje, fakt. Našeho dědu taky bolí záda a neslyší a už je tak trochu senilní….  a taky jsme my (i on) rádi, že je tady s námi. Když vidím, jakou má radost, že je zrovna balónové období (náš pes, samozřejmě!)! Jakou má radost, když ví, že ho podrbeme, aniž by se musel zvedat z pelíšku! Jakou měl radost, když jsem tuhle otevřela dveře a nevšimla jsem si, že před nimi leží a zakopla jsem o něj! Zastavila jsem se až po třech schodech, o trávu. Fakt měl radost, zvedl se, a šel mě oblíznout. Asi si myslel, že si chci hrát. Ale vlastně měl mnohem větší radost, když zjistil, že si hrát nechci, že jen spěchám do práce a mohl si jít zase zpátky lehnout a dospat se. Tak přece jenom, bylo sedm ráno, že jo? 🙂 .

Takže, já ho teď rozhodně uspat nenechám. Dokud má radost ze života, dokud má radost ze žrádla a z toho, že se vracíme domů, tak ho nechám radovat se! A může si každý říkat, co chce.

Mějte se hezky a mějte radost ze života! Stačí malou, třeba proto, že letí balón!

Irena Říhová, neobycejnazena.cz

PS: Pro ty, kteří čtou pravidelně, můj muž už shodil 12 kilo a je strašně vychrtlý. Já mám tři nahoře! 😀 a je mi strašně fajn! 🙂