Reportáž z ostrova č. 3 aneb kupředu levá, zpátky ni krok

Den třetí a čtvrtý.

Včera jsem nějak nestihla nic napsat, takže vezmu dva dny najednou. Sobota byla flákací, na pláži Agios Konstantinos. Je to na druhý straně ostrova, než na které bydlíme. Takže tam byl super výhled na „naše“ město. Moře je pořád ledový! Nechápu to. Začátek září by měla být voda nejteplejší, ne? Ale musím říct, že jsem ještě nikdy neviděla tak krásně průzračnou a čistou vodu! To je fakt parádní! Jen by, sakra, mohlo to moře mít aspoň o dva stupně víc… Pak oběd. Vzhledem k tomu, že jsme se na stejné pláži sešli všichni „účastníci zájezdu“, jíme tak nějak společně. Můj, dnes jen obyčejný, muž mě pěkně štve. Už od včerejšího večera. Celou dobu mluví o avionice, různých přístrojích a jak je kdo má nakombinovaný ve svém letadle. Ano, pro něj je to určitě přínosné. Jen jsem si tam připadala jako poslušný pejsek, který čeká, až se páníček zvedne a ještě u toho snad mám radostně vrtět ocáskem 🙂 . No a u oběda plynule ten můj (dnes jen obyčejný) muž pokračuje a hltá každou technickou informaci. Trochu nudné…. A tak když jsme se vrátili, trochu jsme se pohádali 🙂 . On nechápe mě, já jeho. Normální stav.

Normální stav se změnil v noci. Bože, jak já jsem trpěla! Celou noc jsem běhala na záchod. Asi šestkrát, takže ráno jsem poměrně vyřízená. Je neděle, náš poslední den na Astypalee. Není mi úplně nejlépe, ale zkouším kafe. No dobře, dám si radši čaj. A dvakrát si kousnu do nějakého místního rohlíku. Nebyl to moc dobrý nápad. Ještěže tu koupelnu máme tak blízko. Jdu si znovu lehnout.

Už je mi trochu líp, ale jsem vyčerpaná. Jenže je to náš poslední den… Takže jdeme na procházku k nedaleké přehradě. Je to jen sedm kilometrů, takže nic extra a doma s mým obyčejně neobyčejným (ano, už je zase neobyčejný 🙂 ) chodíme často a rádi. Venku je asi tak 26° C. Slunce paří jako blázen. To nebude nejlepší nápad… jenže taky mám nějaký EGO a to mi velí dávat jednu nohu před tu druhou, takže se nakonec dodrápu k přehradě s jazykem přilepeným na patře s obličejem rudého gentlemana a všude mi tečou čůrky potu. Můj obyčejně neobyčejný muž je naprosto v pohodě… Obhlídneme přehradu a protože to je zdroj pitné vody, ani se v tý vodě nesmočíme. Vydáváme se tedy na cestu zpět. Už jsem vyřízená. Mám mžitky před očima, motá se mi hlava a nohu před nohu dávám asi už jen ze setrvačnosti. Chvílemi si myslím, že je to moje poslední hodinka…. Naštěstí jsme se došourali zpátky do našeho městečka (Chora). Parkujeme unavené tělo hned v první restauraci a je docela sranda, když se vzápětí objeví servírka se dvěma sklenicemi vody! Ono je na nás, tedy na mně, vidět, že ji potřebuju jako sůl! Jazyk se mi konečně odlepil od patra! Krásný pocit.

Peter odletěl na svou dalekou cestu zpět do Británie už dnes. Přejeme šťastný let! Nás to čeká zítra dopoledne. Doufám, že mě moje potřeba chodit velmi často na záchod opustí, protože si nedovedu představit, co jako budu těch x hodin v letadle dělat…. asi si dám na radu kamaráda z Floridy RUM.

Hezkou neděli a dejte si taky RUM, radši!

Irena Říhová, neobycejnazena.cz

  1. http://www.neobycejnazena.cz/reportaz-z-ostrova-aneb-na-belehrad-a-rizky/
  2. http://www.neobycejnazena.cz/reportaz-z-ostrova-c-2-aneb-pohodicka-a-rizky/
  3. http://www.neobycejnazena.cz/reportaz-z-ostrova-c-3-aneb-kupredu-leva-zpatky-ni-krok/
  4. http://www.neobycejnazena.cz/reportaz-z-ostrova-c-4-aneb-doma-je-doma/