Zázraky

„Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.“

Neskutečně pravdivá věta. Bohužel, troufám si tvrdit, že my VŠICHNI, někdy na ty dechberoucí okamžiky zapomínáme. Proč? Protože je bereme jako samozřejmost. Jako něco, co tu s námi bude pořád. A to, co máme navždy, tak nějak zevšední. Pro mě osobně ty chvíle, které mi vzaly dech, obrazně i skutečně, bylo narození mých dvou dětí. To štěstí a vděčnost, že má moje dítě všech deset prstíčků, krásnou kulatou hlavičku a že křičí z plných plic, to pro mě byl určitě ten nejsilnější okamžik života. Ale… rychle jsem na tenhle pocit zapomněla. Děti nespaly, plakaly a já si připadala jako naprosto neschopná matka. Přišly pochybnosti, jestli se vůbec o dítě dokážu postarat. Asi laktační psychóza 🙂 . Časem jsme se samozřejmě sžili a vše probíhalo „normálně“. No… a teď mám doma dva puberťáky. Dva pubeťáky, kteří odmlouvají, neuklízí si ani po sobě, natož věci, které po bytě nechal někdo jiný. Dva puberťáky, co si myslí, že už jsou dost dospělí, že jsou nejchytřejší a že všechno, co dělám, je špatně. Složité období… Často si připomínám slova Marka Ebena: „Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy, a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.“

Ale i když jsou moje děti někdy nesnesitelné, někdy naštvané na celý svět a někdy tak veselé, že se bojím, jestli za to nemůžou nějaké omamné látky, miluju je. Jsou moje a jsou tu se mnou. Bohužel mám teď ve svém okolí jedno tragické úmrtí pětiletého dítěte… A to si potom člověk uvědomí, že ty problémy, které řeší, jsou ve skutečnosti prkotiny…

Poslední dobou jsou pro mě dechberoucí okamžiky mnohem menší, než je zrození dítěte. Asi stárnu, ale vážím si toho, že jsem pro někoho důležitá a dá mi to najevo, přistihnu se s úsměvem na rtech, když vzpomínám na předminulou neděli, kdy mi můj muž pomáhal čistit houby a k tomu mi nalil sklenku vína a zapálil svíčky, cítím hrdost, když mě mé pubertální děti na veřejnosti! obejmou…A věřím, že je to tak správně. Už nečekám na velké věci, stačí mi ty malé… „Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.“
Hezký večer, pohodový víkend a malou chvilku, která Vám vezme dech, přeje

Irena Říhová