Tady a teď

„Jak začít psát? Vlevo nahoře.“ G. B. Shaw

Tak jednoduché a tak pravdivé! Nelze dělat cokoliv z prostředka, a nebo od konce. Vždy musíme začít od začátku. A začátky jsou prostě těžké. Takže většina z nás má možná nějaký sen, myšlenku, nápad, představu, jak vydělávat víc peněz, jak sbalit holku/kluka, jak zhubnout, jak být „superřidič“, milenec, máma, šéf, pilot, technik, šička,…. prostě cokoliv. Jenže právě proto, že ty začátky jsou těžký, všichni máme spoustu výmluv, proč to právě teď nejde. Nemám teď čas, jsou důležitější věci, nemám na rozjetí mého plánu peníze, musím se věnovat dětem, zkrátka – slova jako nemám, nemůžu nebo musím – nám brání náš sen uskutečnit. A čím je člověk starší, tím hůř se s něčím novým začíná. Žijeme ve vyjetých kolejích, stereotyp nám vlastně vyhovuje. Přestože si občas právě na ten stereotyp stěžujeme.

Mám za sebou strašně těžké období. Týká se nevěry. Po stopách nevěry jsem nepátrala. Ve chvíli, kdy mi tahle skutečnost byla řečena, jsem neměla ani žádné podezření. Nicméně, skutečnost je skutečnost. Nevěřila jsem vlastním uším, ale moje tělo těm bolestivým slovům rozumělo velmi dobře. Srdce začalo tlouct jako splašené, krev se hrnula do tváří. Nastal čas zjišťování pravdy. Trvalo to nějakou dobu. Pravda najednou začala bít do očí ze všech stran. Najednou do sebe začaly zapadat střípky, které mě měly varovat. Nevarovaly. Možná jsem je tenkrát nechtěla vidět. Bolelo to, hodně. Dlouho. Bolí to i teď. Jenže… na druhou stranu, tenkrát jsem měla možnost volby. Uniknout ze stereotypu. Začít znovu, jinak, jinde. A najednou si uvědomíte, že nepřemýšlíte o sobě, ale o svém okolí. Ne, jak se holá skutečnost/změna dotkne vás, ale jaký dopad to bude mít na vaše děti, známé, rodinu. Rozhodla jsem se zůstat. Jen čas ukáže, zda to bylo rozhodnutí dobré nebo ne. Každopádně… bylo to rozhodnutí. Teprve poté se začaly dít věci. Změnila jsem se já i mé okolí. Žiju – nepřežívám. Dnes vidím, že není důležité, co bylo nebo bude. Tady a teď. To je oč tu běží. Uvědomění si téhle skutečnosti je ale běh na dlouhou trať. Občas na „tady a teď“ zapomínám a do minulosti se ve své hlavě vracím. Nic dobrého mi to nepřináší. A tak si opakuji svoji mantru „tady a teď“. A tady a teď mi je fajn :-).

Začala jsem dělat něco, co mě bavilo už na základce. Píšu. Zatím jen na své stránky, ale uvidíme, co mi život přinese za příležitost. Třeba se konečně dokopu k přečtení příručky – kterak fotit – a třeba ty informace převedu do skutečného mačkání spouště. Třeba budu opravovat cizí texty. Zatím opravuju jednomu kamarádovi. Ale uvidíme…chyby mě vždycky třískaly do očí :-D. Neříkám, že jsem bezchybná, ale když kolikrát čtu, co lidi pustí do světa, je mi úzko :-).

Začala jsem koukat na své děti jako na samostatné bytosti. Nepotřebují se donekonečna držet máminý sukně. Mimochodem, já sukně vlastně nenosím :-D. Svou dceru příští týden vypravím na celý měsíc do Číny za biotatínkem, který tam již 3 roky pracuje. Přes počáteční nejistotu a strach jsem se přenesla. V hlavě jsem si to srovnala. Jde o její zkušenosti, o její život. A já ji nebudu bránit. Je to jedinečná šance, jak poznat Čínu zevnitř, ne jako turista. No… stejně se trochu bojím, ale to jí nepovím. Mohla bych jí tím zbytečně kazit radost. Je krásné a hrozné zároveň, jak ti mladí nemají žádné předsudky a strach.

Chtěla jsem tím vlastně říct, že jestli jste vždycky chtěli malovat, zpívat, psát, šít anebo kouzlit…. a doteď jste neměli možnost, třeba na vás ta příležitost čeká za támhletím rohem. Jde jen o to se té možnosti neleknout a necouvnout zpátky. Se skloněnou hlavou neuvidíme žádnou příležitost. Nebude se plazit při zemi. Možná jen čeká, až konečně pozvedneme zrak a hrdě se příležitosti podíváme do očí. Pokud nám to zdraví umožňuje – můžeme dělat cokoliv, stačí jen chtít…
Přeji všem sílu 🙂 a hezký den!
Irena Říhová