Jak jsem se našla

Možná jste si všimli, že jsem už šíleně dlouho nic nepsala. Já prostě nestíhám. Plnou parou jsem se totiž vrhla na focení a úplně mě to pohltilo. Baví mě to nesmírně. Potkávám spoustu nových lidí, ať už modelek (chlapů je tak nějak míň 😀 ) nebo lidí, co si říkají fotografové. Ruku na srdce, dneska je fotograf každý, kdo má do zadku díru a kdo vlastní jakýkoliv foťák. :D. Zjistila jsem, že mezi fotografy panuje neskutečná rivalita. Lidi si závidí, perou se o zákazníky, kradou si fotky. Hnus fialovej… ale předpokládám, že se to děje ve všech odvětvích. Netuším, jestli jsou nějaké skupiny, kde se třeba hromadně vyšívá, ale jestli jo, jsem přesvědčená o tom, že i tam si lidi závidí. Jehlu, lepší bavlnku, techniku, úspěch. Úspěch, to je totiž asi to, co se dneska závidí. A závist, to je taková pěkná lidská vlastnost, že? Ono je totiž mnohem pohodlnější si v klídku doma nebo v hospodě u piva zanadávat, jak soused přehazuje prachy vidlema a už si zase koupil novou sekačku, auto, traktor a nebo má novou ženskou. Takovou tu metr osmdesát, nohy dlouhý až ke krku a výstavní prsa, zatímco soused bez úspěchu má už třicet let tu samou a ona tak nějak zestárla a ztloustla… Ale že ten úspěšný soused vstává v šest, celý den má na uchu telefon a zařizuje milion věcí, řeší, domlouvá, přesunuje, dělá nabídky, komunikuje s neplatícimi zákazníky, lítá po úřadech, opravuje, čistí,…. a já nevím co všechno… to se tak nějak nevidí. A tak se nadává, kritizuje a závidí. Jen se zapomnělo, že pro úspěch je potřeba zvednout prdel a jít něco dělat. Stokrát upadnout, stokrát se hrabat v blátě, tisíckrát se zklamat, tisíckrát se zvednout. Narvat do svého snu prachy a přijít o ně. Makat na sto procent a někdy snad i na dvě stě. A ne vždycky to vyjde. Holt, riziko podnikání. Ale … když to člověk ani nezkusí, jak má zjistit, jestli ho to baví, jestli mu to půjde, jestli se tím jednou bude živit a jestli konečně bude v životě dělat něco, co mu přináší radost?

Já to zkusila. Já jsem se našla. Jsem vděčná, že mi můj manžel strčil do ruky foťák. Miluju to cvakání spouště. Jsem fascinovaná, co všechno dokáže Photoshop. (Od té doby, co se v něm hrabu, už absolutně nevěřím časopisům :-D. Z brunety uděláte blondýnu, z baculky šik babu, z vyzáblýho kluka svalnatce…). Učím se sama. (Teda.. byla jsem na nějakých workshopech.. ale protože mi bylo trapný jet na workshop, když nic nechápu a neumím, tak jsem počkala, až to pochopím a pak teprve jsem jela. To abych tam nebyla za blbku, že ) Jééé, když si vzpomenu, jak mi asi tak třičtvrtě roku trvalo, než jsem pochopila co je ISO, jak se navzájem ovlivňuje čas, clona a ISO… heleďte, divím se, že můj muž ze mě nevykvetl :D. Vyfotila jsem sto fotek a sto jsem jich smazala. Nakonec jsem si to musela přečíst někde na webu… v angličtině, a teprve pak jsem to pobrala. Hurá. Vůbec jsem tu angličtinu musela zase začít používat (a není to žádná prča, po tolika letech), ale prostě jsem musela. Návodů třeba na upravování ve Photoshopu je miliarda, ale většina z nich je v angličtině. Jenže, když člověk něco opravdu chce, tak jde i přes ty nepříjemný věci. A já jdu. Dopředu. Baví mě to, naplňuje mě to. Už jsem pochopila, že mít „koně“ (protože tomu už se nedá říkat koníček) je skvělý!

Jen teda… má to taky svý nevýhody, že jo. Vzhledem k tomu, že jsem normálně zaměstnaná a taky mám nějakou rodinu, musím focení přesunovat na odpoledne nebo víkendy. A hlavně, ono vůbec nejde o to focení samotný. Časová zátěž přichází až při upravování fotek. Tam člověk může sedět hodiny, dny, týdny. Jen, tohle už není nikde vidět. Vidět je jen ta hodina samotnýho focení :D. A tudíž… volný víkend jsem neměla už ani nepamatuju, nestíhám ani prát a vařit :D. A to nemluvím o tom, že naše pejska by potřebovala dlouhý procházky. Ještěže mám tak skvělou rodinu!

Mějte se hezky a mějte taky skvělou rodinu!

Hezký den,

Irena Říhová
PS: no a koho zajímá, jak mi to jde, tak mě může sledovat… na facebooku, na instagramu a nebo prostě na webu. A kdo by mě chtěl podpořit, přijďte se nechat vyfotit, budu ráda 😉

Napsat komentář