V březnu letošního roku jsem se s manželem Martinem vypravila na Filipíny. Byla to naše první cesta do Asie. Vůbec jsme nevěděli, co nás tam čeká. Já jsem se hlavně bála, abych tam nemusela jíst nějaký červy, chobotnice a jiný potvory. To se naštěstí nestalo :-). Jídlo tam bylo naprosto luxusní! Nejlepší bylo tamější Adobo. Vůbec tam mají všechno strašně dobře okořeněný. Základem je česnek a sójovka, ale úplně jiná, než jsme zvyklí v ČR. Chtěla jsem si ji koupit, ale nešlo to. Jeli jsme jen s batůžky a do letadla prostě tekutinu nepropašujete…
Jeden den jsme jeli na výlet lodí. Okružní plavba po lagunách a plážích. Nejlepší na tom všem bylo nalodění :-). Odliv. Všude zakotvené loďky. Molo žádné. Brodili jsme se mořem k naší kocábce mezi kotvami ostatních lodí, vodu jsme měli až pod zadek, v jedný ruce žabky a v druhý batoh s telefonem.
Většinu času jsme trávili na ostrově Palawan, v městečku El Nido a hlavně na Las Cabanas Beach. Bože, to byla nádhera! Nikdy předtím jsem neviděla takovou pláž, vzrostlý palmy i s kokosovými ořechy. Krásně jemný písek a teplo tak akorát. Jediné, co mi tam chybělo – vlny. Vzhledem k tomu, že Filipíny se skládají asi ze 7500 různě velkých ostrůvků, moře tam většinou bylo jako hladina písáku.
Všude jsme se dopravovali tricyklem. Taková motorka se sajdkárou, ale vícemístnou. Za pár korun jsme se docela rychle přepravili, kam jsme potřebovali.
No, užívali jsme si krásně. Byli jsme bez dětí, v teple, když v ČR je ještě hnusně.. Ale protože život není jen bílý a vše má svůj protipól, při zpáteční cestě jsme se pěkně zapotili. Letadlo z hlavního města Manily nám letělo v 17:40. Ve 13 hodin jsme seděli v taxíku a jeli na letiště. Bohužel se na silnici stala nehoda a silnice se uzavřela. Všechna doprava se tedy musela otočit a jet přes celou Manilu zpět a napojit se na druhou (a poslední) cestu na letiště. Zácpa. Totální. Možná, že kdybychom vystoupili a šli po svých, byli bychom rychlejší. Jenže na letiště to bylo ještě daleko. Většinu cesty jsme stáli. Na mobilu jsme si pustili navigaci, abychom věděli, jak daleko je letiště. Ještě 8 km. Čas ubíhal. Atmosféra v taxíku houstla. Tady přišla na řadu moje mantra v podobě Reiki, takže já jsem byla v klidu, protože jsem věděla, že to dopadne tak, jak má. Ale manžel je skeptik. Když něco nevidí nebo neslyší, nevěří. No.. zkrátím to, na letiště jsme dorazili v 17:20. Naštěstí jsme neměli žádná zavazadla 🙂
Byli jsme poprvé, ale snad ne naposledy. V Asii je to tak nějak všechno jiný…