Houby červen 2016

Je to takový český fenomén. Neznám žádnou rodinu, kde by alespoň jeden její člen nechodil na houby. Je zvláštní, že tohle hobby se ujalo celorepublikově, zatímco v některých státech prostě houby v lesích rostou a neštěkne po nich ani pes… to nepochopím :-).

Já chození na houby prostě miluju. Možná už je to spíš úchylka, než vášeň nebo hobby. Blbý na tom je, že jsem jediná z rodiny, kdo neváhá jet do lesa hned po práci, aby si aspoň na hodinku, hodinku a půl namáhal oči v šeru a hledal. Jak mi někdo řekne, že rostou, nebo jak vidím někde nějakou fotku, už jsem v lese. Do práce si vezmu košík, tepláky, fusekle až pod kolena, klobouk… a foťák. Po obědě odpočítávám každou čtvrthodinu, aby už bylo po pracovní době a já mohla vyrazit. Padne půl čtvrté a já už mám vypnutý počítač a alou směr Vysoké Chvojno. Tam je les, do kterého jezdívám od dětství, takže to tam znám a nehrozí úplně stoprocentní riziko, že se ztratím. Ale už dvakrát se stalo, že jsem fakt zabloudila. Jednou zrovna houby rostly, takže jsem šla ještě pro támhletu a pro tuhle… a najednou jsem byla na místě, které jsem neznala. Koš jsem měla plný a tudíž pěkně těžký. Houby nehouby, prostě jsem šla jedním směrem. Hlavně, abych vylezla někde na nějakou cestu. Naštěstí asi po dvaceti minutách, kdy se mi hlavou honily hodně různorodé myšlenky, jsem vylezla na cestu. Tu jsem ale také nepoznávala. Svižným tempem jsem chodila po cestě nahoru a zase zpátky s telefonem v ruce natažené nad hlavou a lovila jsem alespoň známku signálu. Jupí, objevil se. Volala jsem manželovi a dodnes nechápu, jak se mu povedlo podle mého popisu jedné jediné cedulky na stromě (s nějakým číslem) rozpoznat, kde se nacházím a nasměrovat mě zpátky k autu. Mimochodem, byla jsem dvě stě metrů od auta, ale byla jsem tak vystresovaná, že jsem nebyla schopná to identifikovat :-). Pak jsem se tam ztratila ještě jednou, to houby nerostly, ani prašivky. Vylezla jsem někde na silnici a tak strašně jsem se bála znovu vlézt do lesa, že jsem radši obešla celou vesnici (zacházka cca 6 km). Od té doby už jsem chytřejší :-). Stáhla jsem si do mobilu aplikaci na běhání a když se dostanu do místa, kde si přestávám být jistá svojí pamětí, zapnu ji. A pokud fakt nevím kudy kam, prostě se vrátím po cestě, kterou mi aplikace nakreslila :-).

Letos už jsem byla v mém oblíbeném lese na Vysokém Chvojně, leč kromě pár prašivek jsem našla jen jednu babku. Což mi teda radost moc neudělalo, obzvlášť, když z ostatních krajů republiky mám hlášení, jak rostou hřiby, kozáci, kováři a tak vůbec. Takže jsem doma tak dlouho lamentovala, až mě manžel vzal kousek od Nymburka. Jo, tam to bylo o něco málo lepší, takže bylo na polívku a na dva pytlíky do mrazáku. A taky jsem si přivezla dvě zakousnutý klíšťata, fuj, blé. To bylo v neděli. Hned v úterý jsem jela (sama, jak jinak) po práci do Jeřiček. V lese bylo hezky vlhko, prašivek bylo požehnaně. Já jsem ale našla jen pár jedlých hub. Ale na Kulajdu to dalo.

Středa. Sakryš, přece někde ty houby růst musí! Vydávám se tedy po práci na Michnovku. Na tepláky jsem natáhla podkolenky. Teda, ono to jsou ve skutečnosti manželovy ponožky, které jsou mi velké, ale pro chození v lese prostě ideální. Venku je třicet ve stínu. Nastříkám se repelentem, hodím přes rameno foťák, na hlavu klobouk a vlezu do lesa. Páni, něco takového jsem ještě neviděla. Tenhle les je ryze listnatý, na písčité půdě. Ale těch komárů, much, vos, sršní a hmyzu, který je placatý jako klíště, má osm nohou jako pavouk, ale navíc je okřídlený! Kdybych řekla, že jich v tom lese je milion, tak bych asi lhala, to musela být minimálně miliarda. Asi je ta havěť přemnožená. A těch pavouků! Připadala jsem si jako v Zapovězeném lese z Harryho Pottera. Při každém kroku na suchém listí se přede mnou vyrojilo „stádo“ pavouků a prchalo přede mnou. Nohy jim po těch listech teda pěkně šustily. Fuj :-). Našla jsem tam pár kousků, hřiby, kováře a hlavně, křemenáče. Ty už jsem neviděla už několik let. Takže přesto, že hub nebylo moc, tak jsem měla velkou radost. Protože najít křemenáče! Hmmm.

Zítra zkusím Dvůr Králové. A kdyby náhodou nebyly houby, tak snad přinesu alespoň borůvky. Prostě – nedám si pokoj, dokud nenaplním mrazák :-). Přestože nemám úplně dobrý pocit, když jsem v celým lese sama, je to pořád lepší, než kdybych někoho potkala… Trochu paradox, ale když náhodou potkám někoho stejně postiženého, mám tendenci se po něm otáčet a rozhodně nekoukám, jestli náhodou u toho smrčku není hřib.

Všem stejně postiženým houbařům přeji krásné úlovky a ostatním přeji, ať se nespálí, až budou relaxovat někde u vody. Zítra má být pro změnu pěkný pařák!

Hezký večer a pohodový víkend!

Irča

[robo-gallery id=“908″]