Je to jen sen

Je mi šest, bráchovi skoro čtyři. Je devět večer. Stokrát přečtenou pohádku o hodném a zlobivém káčátku jsme už ten večer od mamky slyšeli. Teď už jen ležíme a čekáme na spánek. Brácha už pravidelně oddychuje. Rachocení klíčů. Táta se nemůže trefit tím správným klíčem do zámku. Ach jo, zase neklamné znamení toho, že nejde sám, ale nese si s sebou pořádnou opici. V tu ránu je po spaní. Vím, co bude následovat, jako pokaždé. Dřív to bývalo občas, poslední dobou je to každý týden. Konečně je vevnitř. Sundává si bundu a boty odkopne, každou jinam. A už se rozlítnou dveře do našeho dětského pokoje. Jde mě vzbudit, myslí si, že spím. Pevně totiž tisknu víčka k sobě. No jo, vždyť už jdu. Zvedám se, bosa a v pyžamu. A je mi jen šest. „Uvař mi kafe!“ zařve na mě přede dveřmi pokojíčku. Jdu do kuchyně. V obýváku se choulí mamka. Bojí se ho. Sleduje mě plachýma očima. Postavím vodu v kastrolku na sporák, do hrnku nasypu dvě lžičky mleté kávy. Voda bublá. Vypnu tedy sporák, zaleju kafe a podávám mu ho. Táta hrnek s horkým kafem převezme a vší silou ho mrskne na zeď nad sedačkou, na které sedí ustrašená mamka. Hrnek se rozbije, kafe vyleje, mamka sebou trochu trhne, ale sedí vlastně nehnutě dál. Strach ji asi paralyzuje.

„Kafe!“, zařve znovu. Nezbývá mi nic jiného než ho poslechnout. Bože, jak dlouho to dneska bude trvat? Nakonec to jsou jen tři hrnky. Pak se táta odebere do ložnice. Uf. Můžu jít spát. Mamka mě jde uložit, pohladí mě po vlasech a slabě se usměje. Ví, že teď je řada na ní a netěší se, ani trochu. Snažím se usnout, jenže přes zeď slyším skoro všechno, co se v ložnici odehrává. Táta vyžaduje po mamce sex. Mamka nechce, prosí ho, brečí. Strkám hlavu pod polštář, abych to neslyšela. A kupodivu usínám. Zdá se mi že letím. Lítám ve snu často. Pokaždé letím k babičce, tátově mamce. Je zlatá. Mám ji moc ráda. A nejen já, všechny vnoučata ji milují. Něco mě stahuje zpátky na zem. Probírám se ze snu a za ruku mě tahá můj malý bráška. Po tvářích mu stékají slzy jako hrachy. Z obýváku se ozývá příšerný řev. Sprostá slova. Rány.

Oba vyběhneme z pokojíčku. Přede dveřmi se zarazíme. Pohled na dvojici máma-táta, je příšerný. Mamka je opřená o zeď, táta ji jednou rukou drží pod krkem, fakt ji škrtí! A druhou rukou jí dává facky. Do toho všeho řve, že je mamka děvka, kurva a ať se neopovažuje mu ještě někdy odporovat. Jsou dva metry od nás. A my jen stojíme a brečíme. Hystericky. Bojíme se táty. Bojíme se o mamku. Ale nejsme schopní cokoliv udělat, jakkoliv je od sebe roztrhnout. V tom si nás táta všimne a rázem mamku pustí. Ta se sesune k zemi, je vyčerpaná. Táta najednou změní výraz. Usmívá se na nás a zahání nás zpátky do postelí. Jdeme. Táta nás ukládá a přeje nám dobrou noc….

 

Střih, další sen…

Je mi skoro osm. Rachocení klíčů. Bože, už je to tady zase. Mamka nechce tátu pustit dovnitř. Křičí na sebe přes dveře. Jdu k domovním dveřím a říkám tátovi, aby šel pryč. Kupodivu poslechne. Mamka mě uloží. Usínám. A najednou mě vzbudí pocit, že nejsem sama. Probouzím se. Fakt, v mý posteli leží…táta. Nahý. Brrr. Bere mou ruku a přikládá si ji na ztopořený úd. Hladí mě po rašících prsou, sahá mi do rozkroku….. Je u mě šílenou dobu, brečím. Bolestí, lítostí, neznámým, hanbou i zlostí. Kde je někdo, kdo by mu řekl, ať jde pryč? Kde je mamka? Najednou dostávám strach. Něco se určitě stalo. Jinak by se tohle přece nedělo! Strach o mamku je silnější než všechny ty křivdy, které mi způsobuje tohle… hovado. Už to není táta. Je to ubožák, hajzl. Sedám si a důrazně mu říkám, ať jde pryč. Skoro jako dospělá. Zvedá se. Oblíká a slyším klapnutí dveří. Je pryč. Úplně. Vyskočím a jdu prozkoumat byt. Mamka nikde není. Kde je? Kam šla? Až do rána sedím na posteli a koukám metr před sebe. O půl sedmé budím bráchu. Kupodivu spal jako dudek celou noc. Vypravím ho do školky a sama vyrážím autobusem do Pardubic do školy…

Střih, ještě jeden sen…

Bouchání na dveře. Dohadování „táty“ s mamkou, aby ho pustila dovnitř. Mamka ho nepustí. „Táta“ vyhrožuje, že když ho nepustí, půjde do místní samoobsluhy a rozmlátí tam výlohu. Mamka neustupuje. „Táta“ skutečně odchází. To je chvíle, na kterou mamka čekala. Vytahuje nás z postelí. Na pyžamo navlíká kalhoty, svetr, bundu. Šup ještě boty. A honem, jede nám poslední autobus do Hradce. Utíkáme, co nám nohy stačí. Zastávka není daleko, už ji máme na dohled. A najednou se za námi ozývá dupot. Otočím se. Za námi běží „táta“ se sekyrou v ruce a řve, že nás všechny zabije. Peláším dál. Mamka nás za sebou táhne, každé dítě drží za ruku. Proboha, ať už ten autobus jede! Hurá, jede. Rychle nastupujeme. Mamka platí jízdenky. Řidič zavírá dveře. Uff. Žijeme….

 

Střih, opravdu sen?

Ne, žádný sen, i když se mi o téhle hnusné skutečnosti občas zdá a já se probudím celá zpocená, je to vlastně už za mnou. Nebylo to příjemný, ani pro jednoho z nás. Ale zaplaťpánbůh je to pryč. Tenkrát, když si ke mně šel táta lehnout, mě opravdu neměl kdo zachránit. Mamka se toho „člověka“ tak bála, že se rozhodla před ním utéct. Netušila, že se stanu jeho obětí. Každého takového hajzla, který sáhne na ženu nebo dítě, který znásilňuje a týrá, bych podrobila useknutí přirození. Bez jakékoliv lítosti. To pro mě nejsou lidé, to jsou ubožáci, kteří si na slabších „honí“ své EGO. Bydleli jsme kdysi v bytovce na vesnici. Zdi byly tenké. Sousedi tohle všechno museli vědět. A přesto se nenašel nikdo, kdo by nám pomohl. Už tenkrát byli lidi lhostejní. Spoustu z takových zážitku jsme vůbec nemuseli zažít…

Dnes má mamka už přes 20 let přítele. A já jsem v něm získala tátu. Tátu, který mě sice nezplodil, ale přesto je mým otcem a vždycky bude.

Nebuďte lhostejní, nezavírejte oči. Já už se dnes nebojím, jsem dospělá, uměla bych se bránit. A běda tomu, kdo by chtěl ublížit mým dětem….

Irena Říhová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *